V tomto článku prozkoumáme dopad Chemická afinita na dnešní společnost. Od svého vzniku až po vliv na různé aspekty každodenního života, Chemická afinita zanechal nesmazatelnou stopu v naší historii. Budeme analyzovat její význam v kultuře, politice, ekonomice a technologii, stejně jako její roli při vytváření individuální a kolektivní identity. Prostřednictvím hluboké analýzy se pokusíme zjistit, jak Chemická afinita formoval a proměnil svět, ve kterém žijeme, a jaké perspektivy nám nabízí do budoucna.
Chemická afinita může být definována jako elektronová vlastnost, která umožňuje různým chemickým látkám tvořit chemické sloučeniny. Chemická afinita také popisuje ochotu atomu nebo sloučeniny reagovat s jiným atomem nebo sloučeninou.
Belgický matematik a fyzik Théophile de Donder odvodil v roce 1923 vztah mezi afinitou A a Gibbsovou energií G chemické reakce. De Donder dokázal, že pokud uvažujeme systém několika různých chemických látek, které mají možnost reagovat, platí následující vztah:
V roce 1954 Ilja Prigogine na základě de Donderovy práce definoval chemickou afinitu jako funkci přírůstku nekompenzovaného reakčního tepla a proměnné charakterizující průběh reakce:
Tato definice je užitečná pro kvantifikaci faktorů popisujících rovnovážný stav (A = 0), stejně jako změny v nerovnovážném systému ().
Současná definice chemické afinity přijatá organizací IUPAC: Chemická afinita je záporná parciální derivace Gibbsovy energie vztažená na reakci za konstantního tlaku a teploty. Je kladná pro samovolné reakce.[1]
Historicky se o chemické afinitě uvažovalo jako o „síle“, která pohání chemické reakce.[2] Obecná definice, užívaná v průběhu historie, říká, že afinita je to, s čím látky vstupují nebo čím se brání dekompozici.[3]
Následující věta, formulovaná Iljou Prigoginem, shrnuje koncept afinity:
„ | Všechny chemické reakce směřují systém do stavu rovnováhy, ve kterém je afinita reakce nulová. | “ |
Termín afinity byl obrazně používán od roku 1600 v diskuzích o příbuznosti chemie, filologie, atd., a jako „přirozená přitažlivost“ je chápán od roku 1616.
Myšlenka afinity je velmi stará. Bylo provedeno mnoho pokusů pro vysvětlení jejího původu.[3] Většina těchto pokusů skončila u představy, že afinita má souvislost s magií.[4] Fyzikální chemie byla jedna z prvních vědních disciplín, která studovala a formulovala „teorii afinity“. Pojem afinita byl poprvé použit ve smyslu chemické příbuznosti německým filosofem Albertem Magnem kolem roku 1250.
Později Robert Boyle, John Mayow, Johann Glauber, Isaac Newton a Georg Stahl navrhli koncept volené afinity, který se snažil vysvětlit vznik tepla během hoření.[5]
Goethe použil tento koncept v románu Spříznění volbou (Die Wahlverwandtschaften) z roku 1809.
První tabulka chemických afinit, založená na substitučních reakcích, byla publikována roku 1718 francouzských chemikem Étiennem François Geoffroyem.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chemical affinity na anglické Wikipedii.