Barva tónu

Barva tónu, také označovaná pojmem témbr,^[1] je kvalita tónu, která charakterizuje tóny podle původu jejich vzniku, například hudebními nástroji nebo hlasem. Rozlišují se například tóny fagotu, houslí, piana, klavíru či různých hudebních nástrojů, tóny mužských, ženských nebo dětských hlasů nebo tóny klaksonů automobilů, sirén, píšťal. Kromě toho je možné blíže popsat sluchový vjem tónu. Tóny mohou znít jasně, temně, ostře, drsně, zastřeně, dutě, plně, sametově a podobně. Pokud znějí dva tóny stejné hlasitosti a výšky vydávané dvěma různými hudebními nástroji, sluch vnímá mezi nimi rozdíly, a tedy mají různou barvu.^[2]

Stejný tón na všech hudebních nástrojích má stejnou základní frekvenci, která určuje jeho výšku. K této základní frekvenci hudební nástroje přidávají různé další frekvence, které jsou slabší. Jsou tvořeny násobky základních tónů, nazývají se vyšší harmonické tóny. Složení těchto frekvencí určuje barvu tónu, charakterizuje tón každého nástroje. Amplituda vyšších tónů harmonických je různá, ale podstatně menší než amplituda tónu základního. Výsledný zvuk je vlivem vyšších tónů harmonických pro daný zdroj zvuku zcela charakteristický. Čím více takových harmonických složek daný tón obsahuje a čím výrazněji tyto složky znějí, tím je barva tónu plnější, sytější. Když jsou z vyšších harmonických tónů silné jen některé, zvuk nabývá pronikavosti a lesku, jako například zvuk houslí. Tóny chudé na vyšší tóny harmonické znějí dutě, prázdně.^[3][4]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Farba tónu na slovenské Wikipedii.

• Harmonická analýza

• Obrázky, zvuky či videa k tématu barva tónu na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.