Argumentum ad hominem

V moderním světě je Argumentum ad hominem stále důležitější v různých oblastech společnosti. Od svého vzniku vzbuzuje Argumentum ad hominem velký zájem a je předmětem různých studií a výzkumů. V tomto článku podrobně prozkoumáme dopad a vliv Argumentum ad hominem a také jeho důsledky v různých kontextech. V průběhu historie hrál Argumentum ad hominem zásadní roli v životech lidí, a to jak individuálně, tak kolektivně. Prostřednictvím vyčerpávající analýzy se snažíme nabídnout kompletní a aktualizovanou vizi Argumentum ad hominem, která se zabývá jejími nejdůležitějšími aspekty a možným budoucím vývojem.

Argumentum ad hominem (lat. „argument k člověku“) je argument, kterým se diskutující snaží vyvrátit oponentovo tvrzení poukazováním na jeho názory či jednání, případně i na jeho skutečné či domnělé nedostatky. Argument ad hominem se obvykle považuje za demagogický a neplatný.[1]

Diskuse

Argument ad hominem na rozdíl od argumentů věcných (ad rem) se obvykle považuje za demagogický a neplatný,[1] v některých kontextech, například v diskusi o etice, ale může dávat smysl poukaz na protivníkovo pokrytectví. Použití v takových diskusích hájil například Charles Taylor.

U argumentu ad hominem rozlišujeme řadu typů, jedním z nich může být například tzv. otrávení studny (poisoning the well), kdy je pověst řečníka poškozena v předstihu, ještě než se dostane k publiku.

  • „Rád bych jen připomněl, než vyslechnete mého oponenta, že již předtím byl trestně stíhán.“

Arthur Schopenhauer rozlišil argumenty ad hominem (které mohou být v některých případech platné) a ad personam („k osobě“):

  • Argumentum ad hominem (nebo ex concessis) „hledáme v nějakém tvrzení odpůrcově, zda snad není v nějakém, třeba jen zdánlivém rozporu s něčím, co byl dříve pronesl nebo připustil, či se zásadami školy či sekty, které chválil nebo s nimiž vyslovil souhlas, anebo s činy stoupenců této sekty, nebo třeba jen s nepravými a zdánlivými jejími stoupenci, či s jeho vlastními skutky a chováním.“
  • Argumentum ad personam: „Pozorujeme-li, že odpůrce nás předčí a že nedostaneme za pravdu, pak buďme osobní, urážliví, hrubí přecházíme od předmětu sporu k odpůrci a nějak napadneme jeho osobu.“[2]

Americký filosof D. Walton rozlišuje následující typy použití, které mohou být platné a ve vědecké i filosofické diskusi se občas vyskytují:

  • argument typu „X je špatný člověk, tudíž je jeho názor mylný“ je logicky chybný (non sequitur); vyznačuje se tím, že zpochybňuje všechny argumenty X;
  • argument, že „X je lhář, chybí mu potřebné schopnosti nebo morální vlastnosti“, nemusí znamenat logickou chybu a je-li toto tvrzení pravdivé, může argumenty X skutečně zpochybnit;
  • argument, že „X je zaujatý“, také není logicky chybný;
  • podobně argument, že „X káže vodu a pije víno“ může mít například v etické diskusi značnou váhu.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Filosofický slovník Universum, str. 24.
  2. ↑ Arthur Schopenhauer: Eristická dialektika, Praha: Pokrok, 1927. Argument ad hominem uvádí jako 16., argument ad personam jako poslední (38.).

Literatura

  • Filosofický slovník Universum. Praha: Knižní klub 2009. Heslo Argumentace.
  • A. Schopenhauer Eristische Dialektik oder Die Kunst Recht zu behalten (1830/31). Zürich: Haffman 1983
  • D. Walton, Ad hominem arguments. (Studies in rhetoric and communication). Tuscaloosa: Alabama UP 2009.

Externí odkazy