Anaklet II.
V tomto článku prozkoumáme fascinující historii Anaklet II. a jeho dopad na dnešní společnost. Od svých skromných začátků až po svou relevanci dnes hraje Anaklet II. zásadní roli v různých aspektech každodenního života. Postupem času se Anaklet II. stal předmětem intenzivních diskusí a inspiroval nespočet výzkumů, což prokázalo jeho význam v tak rozmanitých oblastech, jako je věda, kultura, politika a mnoho dalších. Prostřednictvím podrobné analýzy prozkoumáme, jak se Anaklet II. v průběhu let vyvíjel a jak nadále utváří svět kolem nás.
| Anaklet II. | |
|---|---|
| vzdoropapež | |
| Pontifikát začal | 14. února 1130 |
| Pontifikát skončil | 25. ledna 1138 |
| Předchůdce | Honorius II. |
| Nástupce | Viktor IV. (vzdoropapež) |
| Osobní údaje | |
| Rodné jméno | Petrus Pierleoni |
| Datum narození | cca 1090 |
| Datum úmrtí | 25. ledna 1138 |
| Příbuzní | Giordano Pierleoni (bratr) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Anaklet II., vlastním jménem Petrus Pierleoni, (okolo 1090 – 25. leden 1138) protipapež v letech 1130–1138.
Pocházel z Říma, z bohaté a původem židovské rodiny Pierleoni, která již sto let, od konverze jeho praděda ke křesťanství, podporovala reformní papežství. Byl mnichem v Cluny, studoval v Paříži. Ideově vyšel z clunyjského hnutí. Roku 1112 se stal kardinálem-jáhnem, 1120 kardinálem-knězem. Působil jako legát papeže Kalixta II. v Anglii a ve Francii (od 1121).
Byl zvolen papežem proti Inocenci II. 14. února 1130, kardinály (zejména římskými a jihoitalskými), kteří odmítli uznat platnost Inocencovy volby, neboť byl zvolen pouze menšinou kardinálů. Anaklet, ač měl na papežský stolec právně větší nárok, získal však na rozdíl od Inocence podporu menší části křesťanstva: římského patrimonia, sicilských Normanů, Milána, Skotska, Akvitánie a některých německých biskupů. Podporu Normanů z jihu si získal, když ještě v roce 1130 udělil sicilskému vévodovi Rogerovi II. královský titul.[1]
Schizma neskončilo ani smrtí Anakleta roku 1138, jako další protipapež byl zvolen Gregorio Conti jako Viktor IV., který se však Inocencovi brzy podřídil.
Odkazy
Reference
- ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990. 361 s. ISBN 80-205-0099-5. S. 107.
Literatura
- Glemi, J.: Papežové. Od svatého Petra po Jana Pavla II., Praha 1994, ISBN 80-204-0457-0.
- Kowalski, J. W.: Encyklopedie papežství, Praha 1994, ISBN 80-200-0191-3.
- Lexikon des Mittelalters, Bd. I, S. 568.
