Dnes je Želva stepní tématem velkého zájmu a významu v dnešní společnosti. Diskuse o Želva stepní jsou stále častější v různých oblastech, ať už v politice, kultuře, vědě nebo technice. Želva stepní je téma, které vyvolává protichůdné názory a které bezpochyby vyvolává kontroverzi. V tomto článku prozkoumáme různé pohledy na Želva stepní a analyzujeme jeho dopad na každodenní život. Od svého vzniku až po dnešní vývoj hraje Želva stepní zásadní roli při utváření světa, ve kterém žijeme. Na těchto stránkách se pokusíme proniknout do nejdůležitějších aspektů Želva stepní a zjistit, jak ovlivnil náš způsob myšlení a jednání.
![]() | |
---|---|
![]() Želva stepní | |
Stupeň ohrožení podle IUCN | |
![]() zranitelný[1] | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
Třída | plazi (Reptilia) |
Řád | želvy (Testudines) |
Podřád | skrytohrdlí (Cryptodira) |
Čeleď | želvovití (Testudinidae) |
Rod | želva (Testudo) |
Binomické jméno | |
Testudo horsfieldii Gray, 1844 | |
Poddruhy | |
| |
Synonyma | |
| |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Želva stepní (Testudo horsfieldii), též želva čtyřprstá, patří k často chovaným druhům želv. Její domov leží na západním okraji Asie.
Želvu stepní lze identifikovat podle takřka okrouhlého a na vrcholu plochého karapaxu. Dalším typickým znakem je písková barva karapaxu s výraznými černými znaky. Samička dorůstá asi 20 cm, sameček 16 cm. Její hmotnosti může být až 2 kg. Samička je oproti samci větší a má kratší ocas. Oproti balkánským želvám jako jsou želva zelenavá (Testudo hermanni) a želva žlutohnědá (Testudo graeca) je širší a plošší, zbarvení karapaxu je světlejší a na předních končetinách má pouze čtyři prsty s drápky (balkánské druhy pět prstů). Je aktivní ve dne, je velmi čilá, výborně hrabe a dosti obratně šplhá. Samci jsou agresivní vůči samcům jiných druhů želv, i v případě, že jsou třikrát větší.
Od balkánských druhů se liší i způsobem života. Je aktivnější při nižších teplotách, odolnější vůči rachitidě a mnohem lépe hrabe. V přírodě hrabe podzemní chodby dlouhé až 12 m, proto musí být její venkovní výběh dobře zajištěn proti podhrabání.
Patří mezi býložravce, hlavní potravou této želvy jsou tedy rostliny (takřka výhradně listy, plody a květy), například listy smetanky lékařské, sušené byliny, salát, jablka, jahody, jetel, jitrocel, růže, meloun, nejrůznější druhy pícnin, ale také i hmyz. Čím je strava pestřejší, tím lépe, kvůli potřebným vitamínům a minerálům.[2]
Samečkovy námluvy se projevují kýváním hlavou a kroužením okolo samičky. Když samečkovi samička přestane utíkat, nastane páření.[3] Pohlavní dospělosti dosahují tyto želvy mezi osmým a desátým rokem. Samice snáší vejce na přelomu května a června často po jednom s přestávkami dlouhými i několik dnů. Vejce jsou velká 4–5 x 2,5–3,5 cm.[2] Snáší 2 až 8 vajec do předem vyhloubené jamky.[4] Mláďata se líhnou po 80–110 dnech, zůstanou tedy spát v zemi a vylézají až následující jaro.[2]
Pochází z Asie. Je nejodolnějším druhem suchozemské želvy, její nejsevernější přirozený výskyt je v Novokujbyševsku, v Rusku na Volze.[2] Obývá oblast na východ od Kaspického moře, státy Írán, Afghánistán, Kazachstán, Turkmenistán a Pákistán, kde žije v pohořích a pouštích.[4] Přirozeným prostředím jsou pro ni volné stepi místy s kamením, se suchou jílovitou a písčitou půdou a řídkými porosty trávy a keřů. Místa, kde je mnoho slunce a jen občasný stín. Je to vysloveně pouštní želva, která nesnáší vlhko a chladno.